Cesta paní Drahušky za vzpomínkami

Některá přání se splní přesně podle našich představ. Jiná si najdou svou vlastní cestu. A právě takové bylo i přání naší paní Drahušky.

Dne 11. září k nám přijela Sanitka přání, aby paní Drahušku odvezla do Třince – města, odkud pochází a se kterým je spojena velká část jejího života. Přestože nám počasí příliš nepřálo a celý den vydatně pršelo, na cestu jsme se vydali s očekáváním a také trochou napětí.

Paní Drahuška měla tři přání. Chtěla se podívat do kostela, kam jako malá chodívala se svými rodiči, navštívit náměstí, kde kdysi nakupovala, a především se setkat s člověkem, na kterého ráda vzpomíná – se svým přítelem Marcelem.

Díky naší vedoucí Janě a ochotě týmu Sanitky přání se podařilo cestu zorganizovat. V domluvený den pro nás přijel milý řidič Michal, paní Drahušku pohodlně usadil a mohli jsme vyrazit.

Jak jsme se blížili k Třinci, ukázalo se, že vzpomínky a emoce jsou někdy silnější než předem připravený plán. Paní Drahuška se nakonec rozhodla, že do kostela ani na náměstí jít nechce. Její přání jsme samozřejmě respektovali, a tak jsme zamířili rovnou do restaurace, kterou znala z dřívějších let a kde doufala v setkání s Marcelem.

Bylo znát, že je nervózní a netrpělivě vyhlíží, zda tam na ni bude čekat. Bohužel tentokrát nepřišel. Zklamání bylo pochopitelné, ale ani tato chvíle nakonec nezůstala bez radosti. Přivítala nás usměvavá paní, která Drahušku okamžitě poznala. A tak místo plánovaného setkání přišlo jiné – plné vzpomínání na známá místa, lidi a časy, kdy zde paní Drahuška žila. Nechybělo malé pivo, něco dobrého k zakousnutí ani milé povídání.

Poté už si paní Drahuška přála vydat se zpátky domů.

Její cesta tedy nedopadla úplně tak, jak jsme si na začátku představovali. Přesto měla svůj význam. Paní Drahuška se po letech vrátila do míst, která jsou součástí jejího životního příběhu, potkala člověka, který si ji pamatoval, zavzpomínala a na chvíli se znovu ocitla tam, kde kdysi žila.

Protože i přání, které se nesplní do posledního puntíku, může přinést krásné chvíle. A někdy není nejdůležitější cíl, ale samotná cesta, vzpomínky a lidé, kteří nás na ní doprovázejí.